Zápalky

Ivar Kreuger

Zápalkový král Ivar Kreuger

Motto: Kdyby se Napoleon narodil roku 1880, nestal by se Napoleonem, nýbrž Ivarem Kreugerem.

E.K., KALMAR, Svenska - tato firma visela nad vraty továrny, vedle které se Ivar Kreuger 2.března 1880 narodil. Továrna vyráběla zápalky. Ale - nevynáąela. Otec Ernest Kreuger neustále zazlíval svým už mrtvým rodičům, že se přestěhovali z Wismaru v Meklenbursku právě do Kalmaru.
Co v takové zapadlé díře?
A navíc se otec ještě trápil nad synem. Ivar byl útlý a bledý, nic nedělal, o nic se nezajímal, nerad si hrál, a dokonce nerad mluvil. Zvláště ve škole, když byl volán. Chtěl se stát básníkem.
Matka i otec mu to rozmlouvali, ale všechno bylo málo platné. Ivar chodil dál po zlatých pěšinkách básnických snů a svět, ve kterém se narodil, nebral na vědomí.
"Budeš stavebním inženýrem!" prohlásil otec.
Není známo, proč otcův rozkaz zněl právě takto. Snad on sám měl v mládí podobné plány. Jisté však je, že hodný a tichý chlapec poslechl. Co mu zbývalo? Vždyť "zurčení studánky" a "Venuše, jež se z mlhavého oparu vynořuje" byly jen nepraktické a neuskutečnitelné sny.

A tak jednoho krásného dne přišli do Stockholmu dva podivně oblečení venkované a nevěděli, čemu se divit dřív - a město mělo jednu ze svých obvyklých zábav. Ale otec našel synovi malý podnájem a Ivar si ve Stockholmu záhy zvykl. Nebyl by to však on, kdyby se i sem, na techniku, nepřinesl své podivínské způsoby.
Přednášky obvykle nebral na vědomí - učil se doma. Chodil spát kolem třetí hodiny v noci a vstával v poledne. Po obědě dělal dlouhé samotářské procházky a stále psal básně. A večer stával v divadle, vodové oči stále venkovansky rozzářené, na třetí galerii.

Divadlo znamenalo svět, v jakém by chtěl žít. Svět velkých citů, neobvyklých událostí a složitých vášní. Tento svět však neměl pranic společného se světem, ve kterém žil doopravdy.
A tak celé mládí Ivara Kreugera zakrývá nekonečně šedivý plášť smutku.
Ale již roku 1899, v devatenácti letech, složil Ivar Kreuger diplomou zkoušku, a směl se podepisovat "inženýr". Dosáhl tohoto titulu po pouhých šesti semestrech studia a měl jej vždy rád, neboť jej na celý život připojil k svému podpisu. Na žádné listině Kreugerem podepsané ten titul neschází.

Ovšem novopečený iinženýr Kreuger nemohl najít zaměstnání - snad proto, že ve Švédsku v té době byla o volná inženýrská místa nouze, snad měl málokdo k devatenáctiletému inženýrkovi důvěru. A navíc - Kreugera práce v nějaké zapadlé fabrice nijak nelákala. Chtěl do Ameriky, chtěl vidět světovou výstavu v Chicagu. Sebral tedy odvahu, vypůjčil si kdesi 1000 dolarů, koupil jízdenku třetí třídy, nasedl na loď a upřel netrpělivý pohled tím směrem, kde se měly objevit Spojené státy.
Do Chicaga dojel už téměř bez dolaru. Světová výstava přilákala tisíce lidí z celého světa, ale Ivar Kreuger neměl patřit mezi ty, kteří bydleli v hotelích, jezdili v drahých automobilech a stravovali se v nejluxusnějších restaurantech. Těmto lidem jen sloužil. Začal, jak se říká, opravdu od píky: byl hotelovým poslíčkem, liftboyem, umyvačem nádobí. Bylo mu třiadvacet let - proměnil se v docela vzhledného mladého muže - ale budoucnost, alespoň stín nějaké budoucnosti nikde.

Tu však nastal v životě Ivara Kreugera nenadálý zlom.
Jistý spisovatel ho popisuje asi takto:
Jednou se prý Ivar Kreuger nečekaně vydělaL deset dolarů a v návalu radosti nad těmi z nebe spadlými penězi se neúměrně opil. S blaženým výrazem opilců se potácel ulicemi, roztrhaný kabát mu vlál, neboť byla zima a vítr, když tu náhle zaletěl k jeho nohám špinavý cár novin. Kreuger ho zvedl a jeho zrak ulpěl na inzerátě.
Inženýři, hlaste se!

Firma A.B. ve Veracruzu v Mexiku okamžitě přijímá odborníky na stavbu mostů a tunelů.
Jakmile Ivar Kreuger přelétl očima tato slova, rázem prý vystřízlivěl a okamžitě opustil Chicago. Firma A.B. stavěla mosty, tunely a železniční tratě v okolí Duranga, v kraji zamořeném žlutou zimnicí. Z deseti inženýrů, kteří s Ivarem Kreugerem pracovali na stejném úseku, jich devět "yellow Jack" - jak Američané tenkrát té strašné nemoci říkali - zdolal. Poslední z těch devíti byl kromě toho ještě zmrzačen kulkou z revolveru v jakési putice. Kreuger unikl jakoby zázrakem. Vystavěl své mosty a tunely, dostal dobře zaplaceno a - ač měl možnost prodloužit smlouvu - odjel.
Pochopil zásadu, kterou později v kritických chvílích svého života naprosto opomenul: že když už osud pokoušíme, nemáme to dělal dvakrát.
Podnikl cestu kolem světa: navštívil postupně Indi, New York, Londýn, opět cestoval zpátky přes oceán do Kanady, do jižní Afriky, do Indie. Ale nejel jako turista - jeho specialitou byly domy z betonu a oceli. Tak vystavěl v Bombaji celou řadu moderních hotelů a v jižní Africe tehdy největší hotel světa, Carlton.

Ale ani tato činnost Ivara Kreugera neuspokojovala. Byl příliš závislý na objednávkách, nemohl dělat to, co by chtěl - musel poslouchat druhé. Toužil po něčem jiném, snad tenkrát ještě ani nevěděl po čem.
Toužil po moci.
Asi proto vyměnil civilní kabát za uniformu britské armády. Ale záhy měl vojenského života až po krk. V té době se poprvé a naposled za svého života zasnoubil - a za tři neděle zasnoubení zrušil. Pak ještě na Tahiti zachránil před utopením nějaké děvče, dostal zlatou medaili za záchranu a s balíkem našetřených peněz se vrátil domů, na tváři úsměv, ale v duši nespokojený, nevyužitý.
Tehdy napsal otci:
"Už dnes vím víc, než nejmodernější generální ředitel celého Švédska. Nenávidím Ameriku, ale přenesu její metody k nám. Spolehni se, já to dokážu; hlava mi div nepraskne myšlenkami. Jsem sám zvědav, kterou uskutečním první."

Roku 1907 se sedmadvacetiletý Ivar Kreuger usadil doma natrvalo. Trochu se porozhlédl: otec byl už starý a stále žehral na malý výnos své továrny, ale rodinný přítel Pavel Toll byl ještě v plné síle, byl to muž, kterého znal Ivar od dětství - spolehlivý, rozvážný, prozíravý a - to je možná nejdůležitější - s určitým jměním.
Společně tak založili později tak neslavně slavnou Kreuger & Toll, která se nejprve jmenovala Huvudstaden.
Zpočátku to byla jen malá stavební firma se základním kapitálem 50 000 švédských korun, ale záhy se rozrostla - dobře prospívala, vzmáhala se, roku 1911 se dokonce změnila v akciovou společnost - to od té doby nesla Kreugerovo a Tollovo jméno - s kapitálem milión švédských korun.
Od onoho roku začal Ivar Kreuger stavět železobetonové stavby ve velkém. Byl vlastně jediný specialista tohoto druhu v Evropě. Celému dnešnímu Stockholmu vtiskla tvář jeho osobnost. Činžovní domy, podnikatelské paláce, hotely - jedna stavba rostla za druhou jako z vody. Zlatým hřebem byla stavba vlastního Kreugerova obchodního paláce: architektonicky odvážně řešená budova s mramorovým schodištěm, průčelím a honosnými sloupy připomínala moderní antický chrám.

Přes svůj oslnivý vzestup byl Ivar Kreuger stále nespokojený. Mrzelo ho, že je při svém podnikání závislý na poměrech, na objednavatelích, na konjuktuře, na módě, na mezinárodní hospodářské situaci. Když si slunce zamane, zajde za mrak. A co potom?
Bezbranný Kreuger by musel s hanbou stáhnout své vlajky a honosný palác by rozkoupily drobné společnosti.
A tak Ivar Kreuger, člověk velmi úzkostlivý, člověk, který nikdy neuměl žít v přítomnosti, ale stále myslel na zadní kolečka, nemohl dobbře spát. Probděl prý celé noci a přemýšlel, jak si pevně zabezpečit to, co už získal, aby se odrazil k novým činům.
Musel objevit nějaké zboží, které nepodléhalo konjunktuře, které by potřeboval každý smrtelník a za všech okolností.
Za jedné takové bezesné noci, jak píše jistý Kreugerův životopisec, to zboží objevil:
... jeho pohled byl roztržitý, když si zapaloval cigaretu, a oči se upíraly do prázdna. Držel, zamyšlený, zápalku v prstech tak dlouho, až mu popálila prsty, a Ivar Kreuger ji rychle odhodil a maličko sykl bolestí...
To bylo ono jablko, které spadlo na nos Issaku Newtonovi.

Volba padla na zápalky.
Je jisté, že zápalky byly nezávislé na jakýchkoli politických a hospodářských výkyvech. Přitom světová výroba zápalek neustále stoupala. Zápalky dávaly naději na vytvoření trustu, a tudíž i získání hromady peněz. Vždyť i Ivarův otec, starý Ernest Kreuger, děkoval za živobytí výrobě zápalek. A navíc: švédské zápalky měly už svou tradici. Asi v polovině 19. století Janne Lund, žák university v Upsale, založil v Jönköpingu jednu z prvních sirkáren na světě.
Možná že Kreuger došel k svému geniálnímu nápadu tím způsobem, že se mu zželelo starého otce. Možná. Jednoho krásného dne totiž otci nabídl za jeho továrnu s žalostně zaostalým strojním parkem nepřiměřeně velké peníze, asi pětinásobek skutečné ceny. Ernest Kreuger - pochopitelně - synovu nabídku s povděkem přijal. Tak se stavební firma Kreuger & Toll změnila ve správní společnost a financovala nový Kreugerův podnik Förenade Tändsticks Konzern.

Ve Švédsku ovšem zápalkami vládl monopol Jönköping Konzernu - a proti této společnosti zahájil Ivar Kreuger válečné tažení. Užv roce 1912 se stal vrchním ředitelem všech podniků - deseti továren, sdružených ve svazu Förenade Tändsticks Konzern. Ihned nakoupil ve Spojených státech moderní strojní park a podle amerických metod zracionalizoval výrobu. Roku 1915 dosáhla hodnota prodaných zápalkových škatulek koncernu 12 miliónu švédských korun. Bylo to v době, kdy v Evropě zuřila první světová válka, a Švédsko bylo tudíž nuceno spoléhat na vlastní zdroje surovin. Kreuger však učinil z nevýhodu výhodu: skoupil všechny švédské zásoby fosforu. Tak zničil Jönköping během několika týdnů. Když mu oznámili, že Jönköping padla, řekl prý jediné slovo: "Koupit!"
Pomalu, ale nezadržitelně se Ivar Kreuger stával pánem, s kterým bylo nutné počítat v celosvětovém měřítku.

Ivar Kreuger dával ročně statisíce na chudé, v posmrtných nekrolozích se dokonce psalo o miliónech.
Přesto však nebyl sentimentální. Když vypukla válka, Kreuger ji bral tak, jak byla. Rozhodl se pouze, že na ni vydělá.
Skupovával všechny suroviny, které se jen daly. Správně předpokládal, že po válce, která přece musí jednoho dne skončit, bude rozbité Německo, Rakousko, Francie a Anglie suroviny potřebovat a zaplatí za ně jakoukoliv cenu.
Nebyl na ničí straně. Obchodoval s Dohodou stejně jako s Trojspolkem. A všichni potřebovali: rudu, dříví, celulózu, stroje, chemikálie a především zbraně. Kde je vzít? Přece u Kreuger! Ivar Kreuger měl všeho dostatek. Zatímco milióny vojáků na všech frontách bojovaly za "blaho vlasti", měnila se ve Švédsku jejich krev ve zlato.
A Ivar Kreuger si mnul ruce.

Ale i válka, jako všechno, měla svůj konec. Byl podepsán mír a unavený Ivar Kreuger inkognito odcestoval do jihofrancouzských lázní, aby si odpočinul. Teprve na pobřeží moře, obklopen na každém kroku zámožnými povaleči, si uvědomil, že on, děvětatřicetiletý muž, ještě doopravdy nežil. Ve věčném vyjednávání obchodů docela zapomněl, že existuje klid, odpočinek, zábava, láska; to všechno, čím se až doposud zabýval, byly jen přípravy na jakýsi mlhavý ideální život. Ivar Kreuger tuto svou osobní chybu bolestně pociťoval a pokusil se ji napravit.
K "nápravě" mu měl dopomoci slečna Claire Bernotová, proslulá francouzská kráska. Kreuger najal vilu, sezval nejvybranější společnost a uspořádal pitku, na kterou návštěvníci vzpomínali jestě dlouhá léta.

A Ivar Kreuger?
Byl ještě bledší než obvykle, ještě nešťastnější. S hrůzou pozoroval opilou smetánku, jak řádí jako smyslů zbavená, rozbíjí nábytek a vyhazuje jej z okna. Ivar Kreuger, od svých sedmadvaceti let abstinent, pil pouze minerálku a pozoroval ty výjevy se zjevnou ošklivostí. Tak tohle má být ten život, o kterém jsem snil celé mládí? Když ho kdokoliv z přítomných oslovil, neuměl ani odpovědět. Muži, který žil svůj život v záplavě akcií, telegramů, bilancí, transakcí a obchodních jednání, se vše, co ti lidé vypustili z úst, zdálo prázdné, zbytečné, falešné.
"Neumí se bavit," uslyšel pod otevřeným oknem pohrdlivý hlásek jedné krasavice a pochopil, že ta slova patří jemu.
Zbledl ještě víc. Prohlásil v duchu lidstvo za méněcenné a rozhodl se k návratu. Nic nepomohla Claire Bernotová, ani přemlouvání ostatních.
Druhý den dal Ivar Kreuger zabalil svá zavazadla a znova, s trpkou pachutí v duši, se vrhl do práce.
A nerozhodl se pro nic menšího než rozšířit svůj obchod se zápalkami po celém světě.
Zjistil ovšem, že proti dovozu zápalek jsou tyto státy dobře vyzbrojeny - jednak zákazem dovozu, jednak vysokými cly. Ivar Kreuger však tyto potíže překonal skvělým nápadem: usadit se prostě se zápalkovou výrobou přímo v tom či onom státě.

Jak toho dosáhnou?
Jak přimět vlády, aby jemu, cizinci, vydaly důležité průmyslové obory?
Jednoduše: dá jim to, co nezbytně potřebují - dá jim peníze. Země zchudlé a zplundrované válkou a inflací dají za solidní státní půjčku všechno.
Volba padla nejprve na Polsko. Polský stát byl totiž v roce 1925 zcela nepochybně před bankrotem. Přesto se však polská vláda ptala: "Kreuger? Prosím vás, kdo to je, ten pan Kreuger? A ten nás chce financovat? Není to dokonce nějaký podvodník?"
Ivar Kreuger zaťal zuby a vyčkával. Po čase svou nabídku zopakoval. A polská vláda ji přijala - a moc ráda. Za 32 miliónu dolarů státní půjčky měl přejít polský zápalkový koncern do rukou Ivara Kreugera do roku 1965, tedy na čtyřicet let, včetně těžby osikového dřeva, v jehož výskytu je Polsko na prvním místě v Evropě. Co je tak zvláštní na osikovém dřevu? Maličkost.: z něho se totiž zápalky vyrábějí.
A pak už následoval jeden stát za druhým.
Lotyšsko, Dánsko, Anglie - ta padla i se světoznámou zápalkovou společností Bryant & May - Finsko, Norsko, Rakousko, Hoalndsko, Belgie, Itálie, Bulharsko, Švýcarsko, při poklesu francouzského franku se v létě 1926 vzdala za půjčku 75 miliónu dolarů i Francie a nakonec přišlo na řadu i Německo s největší půjčkou, jakou kdy Ivar Kreuger poskytl: 125 miliónu dolarů. Dobyl Čínu a Austrálii, Indie chrlila na trh "Kreugerovy indické zápalky".
Půjčkovou politiku se snažil Ivar Kreuger uplatnit i v Praze - hodlal tak porazit společnost, která mu mnohdy nepříjemně konkurovala - české Solo. Už předem si zajišťoval pevnou půdu: koupil dvě české sirkárny a podrážel Solu nohy na domácí půdě. Ale v letech 1924 až 1927, kdy se Ivar Kreuger snažil u nás prorazit, nebyla situace v českém hospodářství ještě tak svízelná jako v době krize, a vláda si mohla dovolit Kreugerovu půjčku odmítnout, takže Československo zůstalo jednou z mála evropských zemí, ve kterých Kreuger neuspěl. Nakonec, když zjistil, že jednání nikam nevede, prodal své dvě sirkárny na českém území Solu a sjednal dohodu, která vymezovala zájmové sféry: Solu připadly některé země Středního východu, Egypt, Irán, část tehdejší Britské a Holandské Indie a Thajsko; současně se však Solo zavázalo, že nebude vyvážet do Střední a Latinské Ameriky.

Roku 1928 pozval Ivar Kreuger do Paříže jisté pány z Peru. I tentokrát teklo šampaňské proudem, a co víc - Kreuger "daroval" jednomu z přítomných pánů skutečně milou pozornost - šek na 100 000 dolarů. Hezká sekretářka, která nápadně vystavovala na obdiv své vnady, nosila při sobě po celý večer jistý papír. Po půlnoci, když jihoameričtí hosté celí zářili v značně povznesené náladě, byl tento papír podepsán.
Kreuger, střízlivý jako vždy, ostražitě sledoval průbběh situace. Společnost se ten večer výborně bavila a Kreuger měl peruánský zápalkový průmysl v hrsti na šedesát let.
Za několik týdnů došel Kreugerovi telegram: Baron Suzuki sebevražda - stop - vyhráli jsme. Co to znamenalo? Konec japonského zápalkového koncernu Toyo, který Kreugerovi doposud bránil proniknout do Spojených států.

Se Spojenými státy se snažil Kreuger navázat obchodní kontakty již dávno, přibližně od roku 1920. Prostřednictvím Higginsona, majitele americké banky Lee, Higginson & Comp., se seznámil s Morganem mladším, členem proslulé milionářské rodiny Morganů, vládcem společnosti United States Steel Corporation. Seznámil se s Rockfellerem - schůzka byla zprostředkována na golfovém hřišti. Kreuger však držel golfovou hůl v ruce poprvé v životě a vypadal prý směšně, že se Rockfeller nad ním jen blahosklonně usmál. A to se mu vymstilo: ješitný Kreuger nasadil všechny páky a úplně vytlačil - i za cenu vlastních ztrát - Rockfellera ze zápalkového trhu.
Organizace Kreugerova trustu, který v roce 1930 zaměstnával 80 000 lidí, vypadala v kostce asi takto: Nad vším trůnila akciová společnost ve Stockholmu Kreuger & Toll, jejímž hlavním oborem podnikání byly státní půjčky. Kromě toho dohlížela na čtyři mamutí podniky, rozvětvené po celém světě, na:
a) zápalkový koncern s továrnami v pětatřiceti zemích;
b) obchod s železnou rudou asi s dvaceti účastmi ve světových železnorudných dolech a železničních společnostech, které tuto rudu dopravovaly;
c) obchod s dřívím, buničinou a průmyslem chemickým asi s deseti účastmi v podnicích na zpracování buničiny;
d) banky a finanční ústavy - Kreuger ovládal sedm velkých bank; tři ve Švédsku, po jedné v Amsterodamu, Basileji, v Polsku a Spojených státech.

Kromě toho vládne většinou akcií mezinárodního telefonního koncernu A.B.L.M. Ericsson, je zúčastněný na švédské společnosti pro výrobu kuličkových ložisek, která vyváží do celého světa; navíc má podíly na švédských zlatých dolech.
Taková velkolepá organizace nepochybně vykazovala velmi slušné příjmy. Jenomže také velmi slušné částky pohltila. Kdyby Kreuger šel "jenom" za bohatstvím, snad by nemusel prohrát - vždyť i ze setiny svého majetku by mohl do smrti žít jako král.

Ivar Kreuger však nehromadil jenom bohatství, především toužil po moci. A ta, jak známo, teprve nemá hranic. Kreugerovi byly peníze vždycky jen účelem, nikdy ne cílem. A tak, jakmile nějaký ten milión vydělal, okamžitě ho investoval, aby rozšířil svou říši.
A kromě toho stále půjčoval státům ... Miliónové půjčky. Naskýtá se tedy otázka: odkud měl tolik peněz, kolik v každé vteřině spotřebovával? Kde stále bral ty milióny? Odpověď je snadná. Neměl je.
Na počátku se peníze nesháněly tak obtížně. Později se však Kreuger ve svém vlastním podnikání pomalu přestal vyznávat. Dost dobře nevěděl - při falšování obchodních knih to bylo pochopitelné - jaké kde vykazuje příjmy. Zakládal nové podniky rychleji, než je mohl zajistit kapitálem. Spekuloval, spekuloval a - přespekuloval. Půjčoval peníze, a neměl na půjčky. Musel se snažit, aby na ně někde sehnal a - zabředal ještě hlou: vypůjčoval si sám. Krátkodobých půjček používal na dlouhodobé obchody.

4. března 1932 odplul Ivar Kreuger na rychlolodi Ile de France z New Yorku do Evropy. A opět si našel dámskou společnost - tentokrát to byla Sonja Henie, která se krátce předtím stala mistryní světa v krasobruslení. Snažila se Kreugera odpoutat od obchodních myšlenek a zpříjemnit nudnou plavbu. Dařilo se jí to? Nedařilo?
Proč vlastně byl "zápalkový král" ve Spojených státech? Jak se později psalo v novinových článcích: jel do New Yorku shánět úvěr, ale nesehnal jej. Šlo o "pouhých" 5 miliónů dolarů, o nepatrnou částku vzhledem k jeho obrovitému jmění. Vyjednával s Amerikou o této půjčce celé dva měsíce: marně. Ale kdo to vlastně byl, ta "Amerika"?
"Amerika", jak tenkrát mlhavě psaly noviny, byl ve skutečnosti Morgan. Jedna ze společností, v níž měl Morgan rozhodující vliv, ITT (International Telephone Comp. - společnost pro výrobu telefonních a telegrafních přístrojů) uzavřela v roce 1930 jistou dohodu s Kreugerovou telefonní společností Ericsson, vymezující obchodní sféry. Na dotvrzení této dohody deponovala ITT v New Yorku na Kreugerovo jméno svých 400 000 akcií, zatímco Ivar Kreuger se zavázal uložit 600 000 akcií Ericssonu u švédských bank na jméno americké společnosti. Rozdíl hodnoty akcií, který činil 11 miliónů dolarů, zaplatili Američané Kreugerovi v hotovosti šekem.

Z konkurentů se měli stát přátelé. Skutečnost však byla jiná.
Američané, světoví odborníci ve finančních záležitostech, pochopitelně neměli Ivara Kreugera příliš v lásce. Když Francie vzala od Kreugera půjčku, nabízel ji tehdy i Morgan - chtěl však příliš vysoké úroky: celých 25 %. Francouzi se proto rozhodli pro Kreugera, kterému stačil úrok poloviční. Ale Kreuger měl u Morgana ještě celou řádku dalších vroubků, počínaje zápalkami a telefonem a konče dodávkami zbraní. A tak dohoda mezi Ericssonem a ITT znamenala jen chvíli klidu před bouří, okamžik, ve kterém po sobě pošilhávají dva vlci a v duchu měří své síly.
Události, které následovaly, zůstávají dodnes hádankou. Verze, jež po zjištění Kreugerových podvodů obletěla svět, vypadala asi takto: V lednu 1932 Morgan myslel, že nastala příhodná doba, aby použil švédských miliónů. Poznal však - bohužel - že společnost Ericsson ty peníze vůbec nemá. Slibované milióny byly totiž jen pohledávky, které měli splnit jiné Kreugerovy podniky!
Proto Ivar Kreuger musel do Spojených států. Prosil, škemral, přilezl po kolenou. Američtí finanční velmoži však Kreugerovi neodpustili, že je tak sprostě napálil. Byli neústupní a v očích jim blýskal výsměch. Ivar Kreuger se prý rozplakal jak malé dítě.
A jeho říše, sestavená z drobných zápalkových dřívek, se zhroutila tak rychle, že jediné možné řešení bylo - dobrovolná smrt.

Pravda však byla trochu jiná, komplikovanější.
Morgan měl samozřejmě zájem na tom, aby Ivara Kreugera zničil. Už roku 1930 dobře věděl, že Kreugerovy spekulace někdy probíhají na vratkých základech - sám byl spekulant a všechna spekulantská tajemství ovládal do nejmenších podrobností. Kreugera střežili tajní nejenom v březnu 1932, když se vracel do Evropy, střežili ho neustále; agenti pravidelně Morganovi referovali o Kreugerovi finančním stavu.
Morgan v lednu 1932 zjistil, že nastal vhodný okamžik pro generální útok. Oznámil Kreugerovi, že do tří dnů musí bezpodmínečně vrátit peníze, které si "vypůjčil" z pokladny Ericssonu. 30 miliónů švédských korun mělo být vráceno - aby úder byl co nejtvrdší - v hotovosti. Morgan byl samozřejmě informován, že Kreuger ty peníze momentálně nemá. Ivar Kreuger však Morgana převezl - a milióny sehnal. Morgan se zasmušil. To neočekával. A lámal si hlavu, kde Kreuger ty peníze vzal.
Nad stejnou záhadou si lámala hlavu i správní rada koncernu Kreuger & Toll. A když se tedy Kreuger vrátil z New Yorku do Francie, chtěli pánové Littorin, Rydbeck a Hennig tuhle maličkost pochopit: Kde jejich šéf vzal oněch 30 miliónů švédských korun, jimiž se vykoupil?

A jak je to s tajemnými italskými cennými papíry v hodnotě rovných 400 miliónů?
Ukázalo se totiž, že Ivar Kreuger pomocí těchto papírů Morgana vyplatil.

Neoficiální porada, na které se tyto problémy řešily, se konala 11. března 1932. Ivar Kreuger byl bledý, mnohem bledší než obvykle. Otázek bylo až příliš. A spolupracovníci a přátelé pochopili, že jejich svrchovaný vládce stojí na pokraji propasti, že léta vyrážel klín klínem a nyní mu došel dech. Konečně Hennig, Kreugerův přítel z mládí, vyslovuje osudná slova:
"Ivare, jsou ty cenné papíry pravé?"
Ivar Kreuger mlčí. I v přítmí pokoje je vidět, jak mu nabíhají žíly na spáncích.
"Ano", odpovídá konečně s námahou a hledí do prázdna.
Littorin, Rydbeck, Hennig, všichni tři mlčky vstávají a odcházejí. ®ádný z nich už nespatřil Ivara Kreugera živého.

Na oficiální poradu, která se - za účasti amerických bankéřů - měla konat příští den a kde se měla přetřásat otázka, co podniknout na záchranu koncernu, Ivar Kreuger nepřišel.
Už nežil. Podle oficiální verze spáchal ve svém pařížském bytě na Avenue Victor Emanuel č. 5 sebevraždu.