„Cena obrazů: Obrazy lze kupovati buď od umělce neb od obchodníka. Někteří umělci neprodávají rádi svých obrazů přímo, a to z dvojího důvodu: a) bývají rušeni z práce příchodem kupce a to nejčastěji v době inspirace (nadšení vzletu), b) bývají deprimováni (rozrušeni, rozčileni) kupcem, který smlouvá. Proto nejraději prodávají malíři své obrazy obchodníkům, s nimiž se znají dokonaleji, kteří respektují jejich slabůstky. Pravým umělcům jest přímo něčím hrozným obchodovati svými obrazy. Umělci nebývají lidmi praktického života, jsou velmi citlivi, jich bolestně dotkne se mimoděk pronesená poznámka. Choditi po domech s obrazy a nabízeti je, není důstojno pro pravé umělce. Proto je starou tužbou opravdovým umělců, aby mladým umělcům vypláceny byly subvence, aby mohli žíti a tvořiti, než vydobudou si jména. To jest ovšem problém těžko luštitelný a proto zůstane asi vždy reelní obchodník prostředníkem i důvěrníkem, na nějž lze se spolehnouti v dané chvíli.

Ve výstavách obrazů, neprodává-li je obratný obchodník, neprodá se obyčejně nic. Dobré jsou aukce (dražby) obrazů, avšak nevýhodné pro kupce, protože koupí někdy dílo unáhleně v rozčílení (-jaké prodělává „duše davu“), které neodpovídá vydražené ceně. U obrazů rozeznává se dvojí cena. Můžeme říci cena skutečná (nominální) a cena záliby. Obojí určiti lze velmi nesnadno, a spíše to dovede po dlouhých zkušenostech obchodník, než umělec. Bohužel obyčejně stoupne cena obrazů až po smrti umělců, a to často velice nepoměrně. Jako při všem, řídí se i cena obrazů poptávkou. Protože jest umění mezinárodní, jest i cena obrazu mezinárodní, zvláště význačných originálů. Bohužel naše malíře oceniti musila vždy napřed cizina, než uznáni byli u nás. Doufejme, že dosáhneme v republice takového blahobytu, abychom uživili slušně své umělce. Jen co přečkáme různé dětské nemoce, jež moří a zmítají naší republikou. Kéž by tomu bylo brzy!"

• Konec -

Moc hezké čtění, díky za sdílení...