Zápalky - Historie sirkařství

Historie sirkařství

Pravěk - třením dvou dřívek lze vznítit jiskru, stejně jako křesáním kamenů
Římská říše - v některých legiích se zapaluje pomocí sírové hůlky, na jejíž konec se pokládá kousek ztrouchnivělého dřeva, koncem hůlky se tře o kámen
Středověk - běžně se zapaluje křesadlem, které přinesli do Evropy údajně Maurové kolem roku 800
1669 - hamburský alchymista Henning Brand objevil fosfor
1680 - Angličan Robert Boyle zahájil výrobu fosforu ve větším měřítku, současně vynalezl první chemické zapalovadlo
1690 - Gotfrey Hankwitz vyrobil zápalnou směs z fosforu a síry - byla však až příliš zápalná.
pol. 18. stol. - zapalovadlo pro bohaté se nazývá turínské světlo. Je to skleněná rourka na konci opatřená kuličkou, v rource je knot potřený sírou, nasycený olejem a uložený v bílém fosforu. Chcete si zapálit? Není nic snadnějšího: rozmáčkneme kuličku a tření spolu s přístupem vzduchu vznítí knot.
1784 - od tohoto roku zapaluje profesor Lichtenberg tak, že v kapse nosí lahvičku s roztokem fosforu, do něhož kdykoliv může ponořit kus papíru nebo dřívko - obojí se na vzduchu vznítí.
poč. 19. stol. - éra mnoha druhů namáčeních zápalek: dřívko se zápalnou hmotou se namočilo do roztoku koncentrované kyseliny sírové a poté vzplanulo. Nesmělé pokusy se začínají dělat s třecími zápalkami.
1805 - Francouz Chancel začal vyrábět namáčecí sirky (sirka opatřená na jednom konci hlavičkou ze směsi chlorečnamu draselného, cukru a klovatiny se namočila do lahvičky s kyselinou sírovou)
1827 - anglický lékárník John Walker začal prodávat své Friction-lights (třecí sirky)
1830 - francouzský lékař Charles Sauria přidal do zápalné směsi bílý fosfor, odstranil tak nepříjemný zápach při hoření, jedovatý bílý fosfor však byl příčinou fosforové nekrózy - onemocnění typického pro dělníky v sirkárnách
1832 - za definitivního vynálezce třecí fosforové zápalky se považuje Johann Fridrich Kramerer z Ludwigshafenu. Jeho první zápalka byla vznícena o stěnu cely, ve které konal své pokusy, když byl odsouzen za účast v revoluci.
1834 - vídeňský lékárník Štepán Romer si dává patentovat výrobu třecích zápalek
31. října 1839 - Vojtěch Scheinost dostává od sušického magistrátu povolení k výrobě zápalek
1843 - Scheinost postupuje svůj podnik Bernardu Furthovi a stává se jeho "výrobním ředitelem"
1845 - rakousky lékař Anton Von Schrötter Ritter von Kristelli objevil nejedovatý červený fosfor
1849 - úmrtí B. Fürtha a převzetí továrny Anežkou Fürthovou
1855 - Švéd John Edward Lundström zdokonalil bezpečnou zápalku, obsahující červený nejedovatý fosfor místo bílého, kterou objevil v roce 1844 Gustav Erik Pasch. Tyto zápalky se začaly vyrábět ve Švédsku a Anglii.
1865 - Scheinost se rozchází s Furthovými dědici a v roce 1868 zakládá svoji "horní továrnu"
1892 - ve Spojených státech vynalezl Joshua Pusey ploché zápalky (Flachhölzer, book matches)
10. března 1894 - Vojtěch Scheinost umírá
1898 - Francouzi Sevéne a Cahen vyrobili seskvisulfidové zápalky
1. ledna 1903 - vznik koncernu SOLO Zündwaren and Wichselfabriken Act.-Ges. (Solo, továrny na zápalky a leštidla, akc. spol.) se sídlem ve Vídni, sdružující šest největších rakousko-uherských sirkáren a jehož součásti byly i obě sušické sirkárny Bernarda Fürtha a Vojtěcha Scheinosta
1910 - ukončení výroby hlavičkové hmoty z nebezpečného bílého fosforu
1911 - zákaz používání jedovatého bílého fosforu pro výrobu zápalek
prosinec 1912 - vznik akciové společnosti HELIOS sloučením 24 sirkařských podniků a 28 továren na zápalky
1921 - společnost Solo prodala české továrny společnosti Helios
1929 - Ringer vynalezl tzv. věčnou zápalku (praktické využití pro vysokou cenu a nespolehlivost nenašla)
1932 - končí výroba zápalek v "horní" - původně Scheinostově sirkárně
1938 - vstup akciové společnosti do trustu Spolek pro chemickou a hutní výrobu
1946 - národní podnik Solo Sušice
1951 - zahájena výroba dřevovláknitých desek
1958 - připojení závodu sirkárna v Lipníku nad Bečvou k Solo Sušice
červenec 1984 - vyrobeny poslední dřevěné krabičky na zápalky v Solo Sušice, po rekonstrukci a zavedení švédských linek na výrobu papírových krabiček následovala instalace vlastních strojů na přířezy a švédské linky ARENCO na výrobu klasických zápalek
1986 - Solo Sušice plně přešlo na výrobu přírezů
1988 - prodej sirkárny v Lipníku Moragru Slušovice
1990 - ustavení Solo Sušice, a.s.
1997 - ustavení dceřinné akciové společnosti Solo Sirkárna, a.s. se sídlem v Sušici
2008 - oficiální ukončení výroby zápalek v Sušici, výroba přesunuta do Indie, transformace firmy Solo Sušice na Solo Matches & Flames, a.s., která působí jako obchodní společnost obchodující se zápalkami, zapalovači atd.
2014 - 200. výročí narození zakladatele českého sirkařství Vojtěcha Scheinosta (24.4.1814-10.3.1894)
2015 - Solo Matches & Flames, a.s. - změna sídla na Brno, Cejl 494/25, Česká republika (v názvu již není uvedeno jméno Sušice)

Vývoj zápalkového obalu

Původní obaly byly velmi jednoduché. Namáčecí sirky se prodávaly ve svazečcích, obvykle po 100 až 150 kusech bez jakéhokoliv označení, třecí sirky bez fosforu byly baleny do dřevěných nebo lepenkových krabic s víčkem. Výjimkou z pravidla byly sirky Walkerovy, prodávané ve válcových cínových pouzdrech, ale tento drahý způsob byl záhy opuštěn. U fosforových zápalek byl v prvních letech výroby určitá nejednotnost, avšak postupně se ujaly vlivem požadavků trhu různé způsoby balení, charakteristické pro určité druhy zápalek. Celkem můžeme rozdělit zápalkové obaly ze starších dob do osmi skupin:

papírové patrony (Wickel, Patrone, Kapsel, angl. Capsule), do nichž se balily nejlacinější druhy, tzv. obyčejné sirky (zednické). V jedné patroně bylo 50 až 150 zápalek podle velikosti;
jednoduchá pouzdra z dřevěné dýhy (Spanschachtel), většinou oválného průřezu pro obyčejné nebo dámské zápalky, rovněž pro 50 až 100 kusů;
vídeňská pouzdra kulatá nebo oválná z lepenky (Wiener Salonbüchse, angl. Pill-box) s dvojitou stěnou a jednoduchým víčkem, pro 100 až 180 salónních zápalek;
dřevěná vysoustruhovaná pouzdra (gedrehte Holzbüchse) pro kongrévské zápalky (název kongrévské zápalky - congreve matches, congreves - se objevil poprvé ve čtyřicátých letech 19. století na obalech fosforových zápalek dovážených do Anglie; šlo o propagační využití jména vynálezce sira Williama Congrevea (1772 - 1828) , aby byla snáze překonána nedůvěra k novému výrobku). Pouzdro kruhového průřezu obsahovalo 100 zápalek;
lepenkové krabice s víkem pro luxusní druhy (Pappdose, pasteboard box). Běžná velikost byla určena pro 1000 vrubových zápalek (tzv. Rips). Po roce 1890 se z těchto papírových krabic vyvinuly různé obaly ve tvaru poštovní schránky, železničního vozu, švýcarského domku nebo lodního kufru, obsahující 500 salonních zápalek;
taštičky (tobolky, kabelky, portmontáže) jsou velmi starého původu. Tento obal byl typický pro sirkárny francouzské, v novější době tj. ještě po první světové válce, se v papírových taštičkách vyvážely obyčejné sírové zápalky;
krabičky se zásuvkou (Schuber-Etuis), původně lepenkové, později dýhové, byly určeny pro zápalnou hubku a postupem doby se jejich používání rozšířilo na všechny druhy zápalek;
dřevěné krabičky (Spankistchen) se zasouvacím víčkem pro 500 až 1000 zápalek. Těchto bedniček se používalo především pro vývoz. Škrtací ploška (obvykle písková) byla na spodu, někdy i na víčku pouzdra nebo patrony, krabice a bedničky měly škrtátko na bočních stěnách, někdy též na spodní části obalu.

V moderní době je výběr značně nižší a prakticky je omezen na tři základní druhy:

švédské krabičky ze dřeva nebo z lepenky;
lepenkové krabičky voskovek, jejichž zásuvka se otevírá jenom na jednu stranu, druhá strana je uzavřena a je na ní škrtací ploška (u nás nejsou známy);
lepenkové obaly plochých zápalek, běžné v Severní Americe.

datum zveřejnění: 20.10.2020