... Bašta mi nebyl proti mysli ,disident .jasný protikomunistický postoj,signatář Charty ...jo mám ho rád ,kdyby šel za socany dal bych mu hlas,za SPD mu ho odebírám...takže nic a je mi to líto ,jedinej kandidát kterej měl kdysi směr ,ale pomotalo se mu to ,škoda ...kurva velká škoda jedinej co měl čistou minulost😉 😉

Omg, minulost není vše, budoucnost je trošku důležitější ne??

....fočko budouctnost nejasná....stačí kdejakej kokrhel od velmocí a v Brně máte termály😃 😃 😃

Budoucnost se tvoří v současnosti

...a proto mluvim o 😉 termálech😉

Pokud by byl třeba o deset let mladší a měl ten mozek čerstvější, tak šanci určitě měl.

Nikoliv ovsem jako kandidat SPD.

KOMENTÁŘ. Psal se rok 1978 – a bylo to třicet tři let od konce druhé světové války. Generační paměť (dnešních více než sedmdesátníků) tehdy rámoval prožitek srpna 1968, masových čistek a osobního rozhodování každého, zda sklonit hlavu a ohnout hřbet před vyděračskou nechutností „normalizace“. Absolutní většina se podvolila a mlčela. Kdo je dnes může soudit?
Z dnešního hlediska jsem měl vlastně štěstí, když mne z předstírání „normálna“ vyhodili už v šestadvaceti letech. Poté, co jsem v rychlém sledu soudruhům z StB odmítl nabídku veřejně se omluvit a později i odejít do emigrace nebo udávat, označili mě za nepřátelskou osobu a ze všech stran „hlídali“.

Jak se později ukázalo, naprostá většina udavačů, kteří na mě donášeli, nebyla členy komunistické strany. Měsíc mi trvalo, než jsem našel zaměstnání alespoň jako ošetřovatel koní. Znamenalo to mimo jiné 17 kilometrů dojíždění sedm dní v týdnu a 1700 Kčs čisté výplaty.

Ochrannou ruku nade mnou, nepřítelem státu, drželi dva nadřízení. Bývalý kulak pan Kozel, moudrý a spravedlivý sedlák a koňák. A pak ředitel podniku, komunista, který si mě po čase zavolal a na rovinu mi řekl, že má na mě podávat jednou za dva týdny hlášení na StB. Dost tím riskoval.

Tak jsme ta hlášení začali v klidu psát společně a stejně tak jsem mu pomohl psát úkoly do Večerní univerzity marxismu-leninismu, kterou musel absolvovat, aby mohl zůstat ředitelem. Kromě toho vařil dobrý čaj.
Nový prezident se bude moci opírat jen o to, co skutečně dokáže. Tady a teď. A pro nás ostatní už snad konečně začne platit, že antiblbství je důležitější než antikomunismus.
Ani minulost, ani budoucnost
Stal jsem se tedy režimu nepřizpůsobivým. Spíše však „antiblbem“ než antikomunistou. „Po ovoci jejich poznáte je – ne podle jména,“ říkal v té době s úsměvem potulný kněz Miloslav Vlk, když mu v roce 1978 odebrali státní souhlas s výkonem kněžského povolání.

V osamělém ghettu Charty 77 byla aspoň třetina bývalých komunistů vyhozených z partaje pro nesouhlas s okupací. Zažívali stejné výslechy, výhrůžky, vězení. Mnozí z nich pochopili zločinnost toho, čemu kdysi nadšeně sloužili, a otevřeně se proti režimu postavili

Zaplatili za to pronásledováním, někdy vězením, jako Jaroslav Šabata, Karel Bartošek nebo Ladislav Lis. Někteří, jako třeba i můj otec, zaplatili i vlastním životem. Zbavuje je to spoluviny? Odčinili ji? Kdo má právo a odvahu je soudit?

Až do roku 1989 minulost znamenala pramálo. Neznali jsme ji a přiotráveni komunistickou výchovou jsme snadno podléhali přesvědčení, že nám vlastně ani nemá co říci.

Byli jsme především první generací konzumního stylu života, a tak nás v letech šedesátých spíše formovala pop-music, džínová móda a, samozřejmě, delší vlasy, které soudruhy tak nadzvedávaly. Neměli jsme ani minulost, ani budoucnost. Normalizace byla jen dalším novým začátkem v bezčasí.

Všechno to prý skončilo v listopadu 1989. Pravdou však je spíše opak. Vyrobili jsme si jen další legendu o ještě jednom novém začátku, od kterého už pravda a láska budou už napořád vítězit nad lží a nenávistí.

Z živého a omylného Václava Havla jsme vytvořili nedotknutelnou ikonu a legenda o nikdy nepopsaných a hlavně nedodržovaných „hodnotách Listopadu“ přikryla hodně bolestivou pravdu a realitu.

Obětem komunismu se nedostalo spravedlnosti a trvalo více než patnáct let, než jim demokratický stát milostivě alespoň trochu zvedl důchody. Jejich mučitelé a věznitelé nebyli nikdy potrestáni a brali násobky důchodů svých obětí. Spravedlnost? Pravda a láska?

Estébáci v suchu
Václav Havel dohodl za zády Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu s Marianem Čalfou už v prosinci 1989 těžko ospravedlnitelný kompromis, kterým do první „revoluční“ federální vlády umístili dva špičkové agenty komunistické vojenské kontrarozvědky – ministra vnitra Richarda Sachera (krycí jméno Filip) a ministra obrany Miroslava Vacka (krycí jméno Srub).

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Estébáci s čistým lustračním osvědčením. Prošly jich stovky, připomeňme si proč
Už 4. ledna 1990, opět tajně, převedli celou strukturu takzvané III. správy StB pod armádu, čímž umožnili více než tisícovce estébáků vyhnout se prověrkám. Pravda a spravedlnost nám byly upřeny.

Legenda o pravdě a lásce, jak už to tak s legendami bývá, to přežila. Až v roce 2004 se podařilo objevit přes dvě stě pytlů ukryté utajované dokumentace z předlistopadové doby, kterou si tito soudruzi schovali pro pozdější využití. Zcela jistě to nebylo zdaleka všechno.

Jaké že to byly „hodnoty Listopadu“? Anebo byly jiné hodnoty pro pravdy lačnou veřejnost, a jiné pro skutečnou politiku?

Třicet tři let od probuzených snů Listopadu 89 o něm stále nevíme pravdu, která je schovaná za obrazy nadšení a úlevy ze spektakulárního pádu komunistického režimu. Mezitím dospělo několik generací, které tak šerý dávnověk už pranic nezajímá, stejně jako mou generaci nezajímal rok 1945.

Potřebují jen podobné sny, nadšení, symboly a hodnoty, které by si mohli přivlastnit a opřít se o ně.

Zvolení kdysi komunisty školeného vojenského rozvědčíka Petra Pavla prezidentem republiky po třiatřiceti letech konečně uzavírá legendu o ve všech ohledech bezchybném „polistopadovém období“. Teď už ji konečně nepotřebujeme. Už nepotřebujeme žádné falešné legendy a idoly.

Z potulného kněze Miloslava Vlka se po listopadu stal pražský arcibiskup. Václav Klaus a Miloš Zeman se vydávali za „muže Listopadu 89“, aby ve skutečné politice desítky let balancovali jen mezi neslušností a velezradou.

Nový prezident se bude moci opírat jen o to, co skutečně dokáže. Tady a teď. A pro nás ostatní už snad konečně začne platit, že antiblbství je důležitější než antikomunismus.

Jen tak pro zamyšlení komentář Jana Urbana z Hlídacího psa. Pokud jsem tím někoho naštval, tak se omlouvám, neměl jsem to v úmyslu.
Adalbert

Adalbert vše se teprve uvidí,kroky které učinil a to ještě ani oficiálně nenastoupil do úřadu jsou přinejmenším podivné...
Rozumně hodnotit nového prezidenta ve svý funkci můžeme až po určité době...
Rád se nechám překvapit o to víc si ho pak případně budu vážit, nebo naopak ..

Adalbert – veľká vďaka za príspevok!
Prečítať si takéto niečo dá človeku, čo sa týka rozhľadu viac, ako názory kdejakých vyštudovaných „chytrolínov“ a „rýchlokvasených“ odborníkov z radov dnešných dvadsiatnikov a tridsiatnikov s titulom PhDr., PhD. a podobne ...

Pred niekoľkými rokmi by som napísal, že zvolenie P. Pavla do funkcie prezidenta ČR nie je, až taká hanba, ako keby sa stal prezidentom Babiš, ale že je to stále hanba v očiach okolitého sveta. Dnes to takto nevnímam, aj keď antikomunizmus je vo mne stále silno zakorenený ...