Bersek vypadá to tak,ale nic podobného od Stainmullera jsem nenašel, alespoň né u Halačky a Lengefelder, který razil v Jáchymově do roku 1621 má ve značce lva...

Zajímavý exemplář, buď je to dobové falzum,nebo nějaká zkouška usuzuji tak,že se jedná o první ročník Stainmullera.Netuším, možná se to někomu podaří objasnit..

Obrázky:

za mě je to naprosto identická kiprová ražba, žádné dobové falzum. kdo by se také v té době dal na ražbu falz kiprových 3 krejcarů? konsorcium de Witte tyto mince přece na stříbře ojebalo fest. aby se vyplatilo razit falza kipráků, musely by se mince razit z pocínované mědi, ne z bilonu.😉

Alarich těžko říct, padělalo se i v dobách kipráku..

Zajímavé čtení u německých kolegů na tohle téma..
https://www.numismatikforum.de/viewtopic.php?t=33641

Dobová falza kipráku, které se mi podařilo dohledat.

Samozřejmě to nic nedokazuje a může se jednat o regulérní kiprovou ražbu jak uvádí Alarich.

Obrázky:

Další fotografie dobových falz..
Různé slitiny, nejčastěji cín,olovo, měď,

Obrázky:

Krásným příkladem padělání mincí tehdejší doby je známý padělatel Baltazar Zwirner, který byl ještě před svým falešným podnikáním olomouckým Mincmistrem a nájemcem olomoucké mincovny.

Dovolím si sem vložit malou část s publikace Peníze, Podklady,Padělky od Hlinky a Radoměrského k Falšování peněz Baltazara Zwirnera..

FALEŠNÉ ZWIRNEROVO PODNIKÁNÍ

Z hradecké mincovny vycházely krejcary, dvoukrejcary, groše a čtyřiadvacetníky, zhotované povětšinou z mědi, někdy trochu postříbřené. Za mincovní kov-pagament-posloužily jednak staré mince a jednak měděné pivovarské pánve. Když k tomu připočteme, že šlo o napodobeniny císařských mincí, které byly antidatovány (dostávaly dřívější letopočet 1623), pak můžeme zcela jednoznačně hovořit o padělcích. Obyvatelstvo bylo násilím nuceno aby nehodnotné mince přijímalo; samozřejmě, že sami Dánové požadovali placení jen v dobrých penězích. Dánský generální komisař hrozil nejpřísnějšími tělesnými tresty dokonce i smrtí těm, kteří by Zwirnerovy peníze chtěli odmítat. Je zapsáno, že žena Traurigova (Traurig, původně prýmkař, u něhož Zwirner nejprve bydlel, působil jako hofmistr v mincovně) chodila každou sobotu na trh s velkými pytlíky zmíněných falešných peněz v doprovodu dvou mušketýrů, kteří násilím odebrali zboží, jestliže se někdo zpečoval vzít za ně nehodnotné peníze.

Takových zpráv je víc, a nejen z území obsazeného Dány. Zvláštní císařský veřejný patent z 9. prosince 1624 zakazoval oběh těchto mincí na Moravě (jejich rozšiřovatelé mají být polapeni), právě tak jako v Čechách a ve Slezsku. Mezitím Zwirnerova hvězda u nás znovu zhasínala. Albrecht z Valdštejna dostal od císaře přísný rozkaz, aby se při dobytí Opavy zmocnil tohoto povedeného mincmistra a dopravil jej do Vídně. Ke splnění tohoto příkazu bylo ovšem třeba nejprve vyvrátit dánské panství v Opavě, což si dalo ještě chvilku načas. Teprve v červnu 1627 zahájil Valdštejn útok proti Dánům, na začátku července byl dobyt Krnov a 17. července padl i pevný Hradec. Ale mazaný Zwiner dokázal zmizet v čas.
Taktéž v březnu 1624 vypukl na nejvyšších místech rozruch kolem Zwirnerovy činnosti, následovalo vyšetřování - a zatčení. Byla to dlouhá tahanice a Zwirner byl za čas zase z vězení propuštěn. Potom však vypluly na povrch další nepřístojnosti, a když se počátkem února 1626 provalilo ražení falešné mince ve Vídni, na němž měl mít podíl také Zwirner, vzal nájemce nohy na ramena a zmizel do neznáma.
Tak skončila činnost muže, s jehož značkou BZ se setkáme na tolika ražbách. Po wittském konzorciu je to další charakteristická ukázka, jak tehdejší velkopodnikatelé výrobu a obchod s mincemi spravovali a řídili.
Ještě roku 1627 se objevil v Dánsku jako mincmistr v přímých službách dánského krále Kristiána IV.

Tím skončila Zwirnerova činnost na našem území i s krátkou epizodou dánské okupace Opavy.

Ten kiprák je na 100% pravý, měl jsou ho v ruce.

Je to možný, určitě tím vším co jsem napsal nerozporuji ,ikdyž se mi na pohled mince jeví jako špatně provedený fake bůh-ví z jaké slitiny kovů ,se kterými se všemožně v těch dobách experimentovalo a falšovalo i v těch nejvyšších kruzích mincovnictví,od kipráku až v podstatě po falza ,klidně to může být regulérní kiprák..

pokud si dobře pamatuju, tak podle císařského nařízení se po kaládě měnil jeden kiprový 3 krejcary za 1/4 krejcar nové měny. menší kiprové nominály se už neměnily, nemělo to smysl, byly měděné. tímto je objasněno jakou nízkou ryzost měly kiprové 3 krejcary. proto silně pochybuji, že měl někdo v té době zájem takové mince padělat, neboť tyto kiprové nominály de fakto už padělky byly.😉

No ono to nebude úplně tak jasné...

Z publikace Hlinka,Radoměrský...

NEHODNOTNÉ PENÍZE BYLY HODNOTNÉ

Řekneme-li,,dlouhá mince", pak máme na mysli nehodnotnou měnu, která charakterizuje hlubokou krizi peněžnictví, jež dramaticky vyvrcholila v kaladě.
Proto je paradoxní, když nám dokumenty dosvědčují tuto nehodnotnou minci jako minci, která je naopak hledána a vysoko hodnocena.
Je to případ ze sousední Horní Lužice, kde mezi spoustou nehodnotných mincí polských, saských a dalších zaujímala výjimečně postavení měna česká, v našich poměrech zatracovaná. Svědectví o tom přináší žitavský kronikář Johann Benedict Carpzovius, který píše, že císařské mince - tolary o 150 krejcarech, patnáctníky a tříkrejcary, souhrně nazývané Ferdinandovy peníze, platily v Žitavě mnohem více, než činila jejich nominální hodnota.
Jak bylo možné, že naše dlouhá mince se v Horní Lužici těšila takovému zájmu a byla intenzívně hledána?
Vysvětlení je poměrně jednoduché : de wittské konzorcium mělo ve své dohodě pasus, jímž se jednoznačně zakazoval oběh cizozemských mincí v našich zemích. To znamená, že cizí kupci potřebovali české peníze, za něž by u nás nakoupili. Konkrétně Žitavští potřebovali české peníze, aby mohli v Čechách nakupovat obilí. V roce 1622 působil v Žitavě dokonce větší počet směnárníků, kteří s císařským povolením vyměnovali české peníze.
Překvapující je rovněž další pohled na dlouhou neboli lehkou minci, a to z doby po kaládě, kdy bychom očekávali, že se každý zbavoval peněz, jejichž výplatní hodnota tolik poklesla. Vývoj však probíhal jinak.
Jednak bylo nutno několikrát prodlužovat lhůtu k výměně dlouhé mince za nové ražby, jichž byl nedostatek. Ještě v roce 1626 byly lehké mince ponechány jako platidlo, nebo mohly být vyměněny podle stanovených sazeb. Jednak byly proti jasnému zákazu pašovány do zahraničí (to znamená, že tam byl o ně zájem), nebo se v hojné míře uschovávaly zřejmě se spekulačním úmyslem.
Například někdy na začátku roku 1626 bylo v Novém Jičíně zabaveno Josefu Löblovi pozoruhodně velké množství dlouhé mince; náhrada, která mu byla později za to vyplacena (1642) odpovídala už podle redukované hodnoty zhruba 12 200 kusům dvouzlatníků ve váze asi 190 kilogramů. V následujících letech (1627 a 1628) mu bylo zabaveno dalších,,6 centářů 25 funtů" dlouhé mince, což se rovná přibližně 417 kilogramům (toto velké bohatství mu bylo nahraženo z mimořádné kontribuce uložené moravským židům). Z května 1626 je povolení pro hraběte Žampacha, že si smí dát přemincovat to ooo zlatých dlouhé mince na minci dobrou.
Nemůžeme tedy pohlížet na dlouhou minci jen jako na něco zcela bezcenného. Ostatně, existovaly peníze daleko horší, například ony již zmíněné Zwirnerovy padělky.