Téměř všechny transatlantické/zaoceánské lety směřující z Evropy na americký kontinent (do severní, střední a celé jižní Ameriky) měly v 50-80 letech mezipřistání právě na kanadskych letištích, kde se doplňovalo palivo. Tím naznačuji, že onen malíř mohl letět třeba do Brazílie (mohl to být současně nějaký např. diplomat či obchodní cestující nějakého statniho podniku sjednavajici obch. kontrakty atd.). a při půldenním čekání na spoj letící např. do Bolívie mohl namalovat třeba jen skicu tohoto kanadského letiště, kterou později domaloval (pokud neměl kanadské vízum, nesměl při čekání areál letiště opustit). Např. V 70-80 letech mnoho Čechů letících na tehdy spřátelenou Kubu, požádalo o politický azyl právě při mezipřistání na Kanadských letištích.
PS: I v 50 letech vyjížděl každodenně rychlík Praha - Paříž (přes západní Německo) takže mnoha lidem bylo takovéto cestování na západ umožněno, pokud byla pravděpodobnost jejich emigrace minimální (vyšší věk, dobrý kádrový profil, rodina a děti zůstávající v ČSSR, pokud se za něho nějaký výše postavený komunistický soudruh zaručil, pokud to naše hospodarstvi nestalo příliš mnoho valut atd).
Ani Finsko nebylo do počátku 60 let považováno za součást západu (finské marky nebyly považovány za tvrdou západní měnu).