Báseň Švihlík a Jahoda

Jahoda a Švihlík trpaslíci
našli kdysi bednu na lavici.
Přes tisíc let ač již oba měli,
takovou přec ještě neviděli.

Prostě po straně prý má jen tříti
- tak čte dál - kdo chce oheň míti".
"Je to možné? Co ti lidé znají!"
Na ten div se skřítci podívají.

"Považ, brachu, je to rozum račí!
Švihlík míní - to prý tříti stačí.
kdo chce bez síry teď plamen míti.
V tom by, věru, rarach musil býti!"

Po šikmé že ploše vše se veze.
Švihlík na bedničku s trámcem leze:
druh zas z dola statně bednu zvedá.
Kdo je vtipný, všecko v nouzi shledá.

Achich! Ouvej! Jaké jsou to třesky!
Na vše strany letí hrom a blesky.
Jahodu až dole stihnou taky.
Švihlík? Ten je jistě pod oblaky!

Nadpis zradí, co as v sobě chová.
Co je na tom, že to cizí slova?
Švihlík byl až u švédského dvora.
"Je to bez síry cos, bez fosforu.

"Ejhle, Jahodičko, jaká je to krása!
Jenom pohleď!" Švihlík volá, jásá,
"všecko trámce pěkně otesané,
paličkami k předu narovnané."

Snadno se to řekna: stačí tříti!
Kde však skřítek má jen sílu vzíti?
Společně že síly vedou k cíli,
seznají však skřítci v malé chvíli.

"Tak! Teď ukáže se," Švihlík praví,
"víc-li rozum lidský než náš spraví,
pravda-li je, co tam psáno!
Pojedu už, brachu, nevídáno!"

Není pod oblaky, za ním pádí.
Doma druhům praví: "Kamarádi,
jsou teď lidé nad nás trpaslíčky,
hrom i blesky skryjou do ... hlavičky!"